Energetické plodiny jsou ty, které jsou pěstovány za účelem výroby bioenergie. V České republice máme toto téma oprávněně spojené s řepkou, ze které je vyráběna bionafta. K tomuto účelu je využita celá jedna třetina u nás vypěstované řepky. Dnes už máme v širokém povědomí, že tady něco nehraje – pole nevsakují vodu, sucho střídají povodně a český člověk žije na dluh přírody. Ale proč je tedy řepka tak démonizovaná? A je problém řepka samotná?

ŘEPKA A KUKUŘICE

Existují plodiny, které již po desetiletí kralují zemědělské ploše. Jinými slovy, málo druhů pěstovaných na příliš velkém podílu půdy. A rovnou v obřích lánech. Uhádnete z úvodní fotografie, v které části Česka byla pořízena? Správně – nebyla vyfocena u nás.  Zde to běžně vypadá jinak, což je větší problém pro krajinu než samotná volba pěstovaných rostlin. Celkovému podílu vládnou právě řepka s kukuřicí, a to stavu vůbec nepřidává.

Navíc řepka je poměrně náročná plodina. Spotřebuje hodně vody a vyžaduje velké množství dusičnanů a pesticidů. Její pěstování je dokonce mnohem náročnější na některé chemické látky oproti jiným u nás pěstovaným plodinám. Aby to nebylo málo, odčerpává z půdy mnoho důležitých živin, které v ní už byly a pokud není konkrétní pole pěstováno k potravinářským účelům, bývá nad rámec veškeré použité chemie ještě dále přehnojováno, aby bylo dosaženo co nejvyšších výnosů. Například u řepky platí, že celá jedna třetina České produkce je využita coby energetická plodina.

Na obranu řepky často bývá zmiňován její rozsáhlý kořenový systém s mnoho postranními kořínky. Podzemní část rostliny se po sklizni dá opět zaorat do půdy, čímž ta dostane živiny zpět (40-90%). Současně kořenový bal do určité míry pohlcuje déšť. Nejsou to však kompletní informace. Jedná se spíše o pomyslné oko bouře. V jejímž středu je téměř bezvětří, ale všude kolem řádí blesky a přívalové deště. Pravda je totiž i taková, že řepka je mělce kořenící a půda pod jejími kořeny je často tak tvrdá, že není schopna absorbovat větší množství vody. Většina tedy proteče pryč – ať už povrchově nebo nízko pod povrchem terénu. Možná je to složitá představa, předestřu tedy k příkladu kukuřici, u které je to podobné.

Asi málokdo nikdy nebyl na kukuřičném poli. Všudypřítomná suchem ztvrdlá a rozpraskaná půda, na kterou když zaprší více, vypadá jako městská ulice v dešti. Voda odtéká po povrchu pryč téměř bez užitku. Zároveň i kukuřice je náročná na dusíkatá hnojiva a další chemii, i když ne tolik jako řepka.

VLIV NA VODU

Agrochemikálie odplavené z těchto polí neohrožují jen blízké pozemky, ale poškozují celý vodní ekosystém a mnohdy doputují zpět do potravního řetězce – do vodovodu, do studny i do kohoutku s vodou ve vaší kuchyni. Ne nadarmo se říká, že českou vodu trápí nejvíce dusičnany. Tento problém je dlouhodobý a na vině není pouze současný stav. Ten mu ale rozhodně nepřidává. Problém je natolik rozsáhlý, že se s ním potýkají i čističky odpadních vod, kterým se nedaří chemické látky z vody plně odstranit. Dle odborného stanoviska Akademie věd České republiky u nás neexistuje voda bez škodlivých cizorodých látek (2019). Naštěstí lze problém vyřešit úpravou vody přímo v domácnosti.

SUCHO/POVODNĚ

Sucho se dává do spojitosti hodně s klimatickými změnami. Globální oteplování je už téměř nevratnou změnou ať už více uměle či přírodně způsobenou. Jenže oteplování planety v soužití se suchem nefunguje až tak jednoduše. Zvyšující se teplota by měla současně umocňovat srážky – teplo totiž pohání koloběh vody v přírodě. To sice neznamená, že tyto kapky deště spadnou nutně u nás, ale když už pršet bude – je důležité zadržet déšť v místě jeho dopadu, což stav našich polí zrovna nepodporuje. Poslední dobou se mluví o megalomanských řešeních v boji se suchem. Já ovšem myslím, že základ je v úpravě podoby zemědělství, ve tvorbě zelené infrastruktury ve městech a v revitalizaci říční krajiny.

VÝVOJ V ČASE

Skoro někomu může připadat, že naši zemědělci dostali tajnou zakázku na výrobu nové pouště. Není tomu tak. Platí, že zemědělec/farmář bude vždy pěstovat to, co prodá. A pokud má zrovna odbyt jen na řepku s kukuřicí, bude se věnovat hlavně jim. Problém s potravinovou (ne)soběstačností a jejími ekonomickými a ekologickými dopady můžeme vnímat v celé republice. Na vině zde nejsou zemědělci, ale ti kdo určují pravidla a rozhodují o směru trhu. Pro pochopení zájmu na lobbování za energetické plodiny by bylo potřeba sepsat události za čtvrt století. Zkrátím toto období grafem, kde zvýrazňuji dominující vlivy na osev řepky v naší krajině: