Rozmach biopaliv celosvětově podpořila především idea snížit emise a skleníkové plyny. Což se bohužel nedaří. Samozřejmě zde má velké slovo byznys. Když se na tyto pohonné hmoty podíváme s odstupem, pravda se nebude tvářit o moc jinak než ropná skvrna na hladině. Možná hůř. Pokud započítáme i emise při pěstování a výrobě, bionafta z potravin má v průměru o 80 % vyšší emise oxidu uhličitého než fosilní paliva, která se snaží nahradit. Pro produkci z plodin běžně pěstovaných v České republice pak platí, že výroba 1 litru biopaliv vychází v průměru na 2.500 litrů vody.   

SKRYTÁ HROZBA

Proč jsou vůbec biopaliva mezi námi? Ekoaktivisté, byznys, lobbing na vliv politiky a zbrklost politiků samotných – to vše spojené do líbivé myšlenky snížit uhlíkovou stopu. A tak v devadesátých letech přichází skrytá hrozba. Má hodně fanoušků. Po jejím vzestupu však vyplývá, že se zamýšlený účel na snížení emisí nenaplňuje ba naopak. Při nižších teplotách v první fázi hoření zpozorujeme porovnatelné množství emisí jako při spalování fosilních paliv. Po zážehu pak bionafta produkuje více zdraví nebezpečných škodlivin než běžný diesel. Efektivita? Motory poháněné biopalivem mají o několik procent nižší výkon. Byznys? Momentálně (2019) se u nás musí povinně přimíchávat alespoň 60ml biosložky do 1l nafty!

Pro uspokojení poptávky na vypěstování dostatečného množství biomasy se používá velké množství pesticidů a dusičnanů a ty pak pronikají do potravních řetězců a vodních zdrojů. V Česku tyto látky patří do koktejlu, kterým je zamořena většina spodní vody. Zde se jedná o dlouhodobý problém a historicky sahá až do dob bolševismu. Největším novodobým viníkem je ale právě pěstování energetických plodin (rostlina pěstovaná za účelem výroby paliva). Například u řepky platí, že celá jedna třetina české produkce se používá coby energetická plodina.  

Aby mnou biopaliva nebyla jen démonizovaná je fér si říci, že píši především z pohledu střední Evropy. Společně s vlivem boomu biopaliv přicházely ze světa také postupy, ze kterých vycházela určitá pravidla, a ta se nedodržují (samozřejmě nejen u nás). Ve vyspělejších zemích, kde se jimi řídí má výroba menší dopad na zemědělskou půdu a na kvalitu vody i míru její spotřeby.

???

Co s tím může udělat každý z nás? Určitě fandím každému, kdo se nějak podílí na zpomalení likvidování národní krajiny. Bohužel jsme ve fázi, kdy náprava může trvat desítky let, i kdybychom ji začali řešit už včera a na celostátní úrovni. A agrochemikálie jsou v české vodě plošný problém. Co se týče našich osobních životů a zdraví našich bližních, zde naštěstí lze problém vyřešit úpravou vody přímo v domácnosti.

NOVÁ NADĚJE

Dosud byla řeč o biopalivech první generace. Tedy těch, které jsou vyráběny z plodů rostlin (řepka, sója, kukuřice, cukrová třtina…). Biosložku na tuto výrobu je však možné zpracovat z již použitých olejů a nepotravinářské biomasy jako jsou sláma, odštěpky dřeva a podobně. Této produkci říkáme biopaliva druhé generace.

Byla již řeč o odlišnostech přístupu vyspělejších zemí. Jedním z rozdílů, je právě výroba z některých druhů odpadního materiálu. Místy je to dokonce tak běžná záležitost, že ji některé státy vnímají za generaci první! Celosvětově můžeme za druhou generaci označit biopaliva z již použitého oleje, kde velkovýroba zaznamenala rozmach až v minulé dekádě. U nás máme provoz prozatím v jediné fabrice (Ústí nad Labem, od 2018). První generace nám tedy asi bude vládnout ještě dlouho.

Reálně už však přichází řeč i na třetí. Mikroorganismy. Sinice. Řasy. Na světě nicméně zatím existuje pouze málo společností, kterým se daří tento vývoj udržet. Našli se i tací, kteří po investicích stovek milionů dolarů dospěli k závěru, že do roku 2040 nebude produkce rentabilní a tak od výroby upustili. Ti, kdo se vývoje stále drží a vylepšují ho, ale odhadují možnost celosvětového boomu dříve. Nejpozitivnější odhad je od roku 2025. Hádám, že hmatatelné výsledky se ukážou někdy na půli cesty.